Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mikeš, velrybáček kosatkový, píše z domova

17. 4. 2009

 Milé kočkomilky a kočkomilové a taky všichni kočky a koucouřové,  rozhodl jsem se Vám napsat svůj příběh  a  trošku se Vám představit. 

Jmenuji se Miki - Mikoušek, aneb kocour  vytažený z kanálu, rodokmenem Von Azyl Lucky.

 Po tom, co mě soucitné ruce zachránily z kanálu, putoval jsem do útulku Lucky, kde mě útulková teta dávala dohromady.   A tak plynul čas a já pobýval v útulku, přicházely stále nové kočičky, kocouři a koťata a taky občas přišli nějací dvounožci s takovou zamřížovanou bednou, co se jí říká přepravka, a  s těmi někteří kočičáci zase odcházeli. Čas plynul a ačkoliv jsem pan kocour, nebo možná právě proto, pro mě žádný dvounožec nepřicházel.

            Stával se ze mě trošku bručoun, no musel jsem přeci ta nevycválaná koťata a taky kočky, co byly mnohem menší než já, slovně upozornit na to, kdo je tady pánem. A tak, jakmile mi přišel některý z nich do cesty, tak jsem na ně bručel a syčel.
            Bylo to ke konci léta, přijeli dva dvounožci,  přivezli nějaké papkání do útulku, a ta paní si s mojí útulkovou tetou povídala a povídala. Tak jsem se k nim vydal a u nohou jsem jí dal znamení, aby mě zvedla na ruku. Zeptala se jestli smí…… tsssssss musí!!!……zvedla mě na ruku, no páni, ta se divila, co jsem za kus a prý jí naprosto křupalo v zádech. A tak jsem byl ve své oblíbené pozici, chování já totiž tuze rád…. A spokojeně jsem vrněl a přitisknul své mohutné kocouří tělo k ní…. Ta celá zjihla a mačkala mě div mě neumačkala. Pořád mi brumlala do ouška něco jako „Chlapečku, (copak jsem nějaký chlapeček? já jsem kus mužského !!!), máme teď velké trápení, škoda,  že teď k nám nemůžeš.“ 

            Když se s paní Zárubovou loučila,  měla slzy v očích a říkala něco o nějakém oranžovém zlatíčku Pusince, a že bojují ze všech sil.
            Skoro už jsem na všechno tohle zapomněl. V říjnu se ale moje teta vypravila na umísťovací výstavu do Hostivaře,… pak měla pár telefonů… a prý mi měla vyřídit, ať si sbalím batůžek.   Néé, této,  já budu hodnej, nechci se toulat a zase někam spadnout do kanálu … ale bylo mi to houby platný. 
            Dokonce jsem na dva dny utekl. Ale teta mě pak chytla, zavřela do obýváku a věděl jsem, že je po legraci. Když  potom přišly hlasy, a otevřely se dveře, byla to ta paní, co mě chovala. „Nooó“, řekl jsem si, „to nebude zlý“.  A za ní stál dvounožec … už vím, že se tomu říká páníček. Podívali jsme se sobě do očí a byli jsme svoji. Tomu můžou rozumět jen chlapi, víte?

Obrazek

Od páníčka už jsem se nehnul, a pak jsme jeli autem daleko, ale byl jsem hodný a neřval jsem, to se pro nás, pořádný chlapy,  přeci vůbec nehodí.
            Přijeli jsme do domečku, kde na mě čekaly čtyři kočky.  „No nazdar, to je teda radost… a tři psíci“. Ale  byly tu hromady dobrot a taky spousta pěkných pelíšků.  
Panička mě pořád hladila a říkala „Ty nevěrníku jeden, tak já si tě vyberu a ty se na mě ani nekoukneš a radši páníčka, jo?“  a  nosila mi jednu dobrotu za druhou.  

Na kočky jsem syčel a vrčel, to se ví, ale jim to vůbec nevadilo, ani moje velikost je nezastrašila. No tak jsem si řekl, že to vyřeším až spapám všechno jídlo, co tu je.. a panička se potutelně smála a říkala: „Jen počkej, však ony si tě naše princezny ochočí, ty vyměkneš.“
            Nebylo tak snadné vypapat všechny misky, jakmile něco ubylo, už tam byl nový nášup. A stalo se, co panička předpověděla. Na kočky už nesyčím ani nevrčím, jsou docela  (teda vlastně spíš moc a moc) prima, takový holčičky roztomilý, občas si s některou dám i čuchanou pusinku. Ze začátku  bych se s nima i honil, ale to nešlo, ony se mě totiž trošku lekaly, asi se bály, že je zašlápnu. To víte, moje váha 5,85kg – když jsem sem přišel, to už něco znamená.  Nechci se chlubit, ale tenhle článeček jsem Vám začal psát nějak už před delší dobou, a než jsem ho dopsal, je tu duben 2009 a já mám už krásných 7kg. A jsem fakt kus!  A s kámoškama kočičíma se vesele honím a dovádím, kdykoliv máme chuť. 
ObrazekTaky se na mě provalilo, že neumím skákat a padám pořád na hlavu, to mám asi od toho kanálu, ale pilně na tom pracuju a trénuju, když panstvo není doma. Takže už vyskočím na stůl i na okno bez pádů…. A chystám se pokořit šplhadlo, ale panička mi to rozmlouvá: „Mikešku, (tak mi teď říkají, anebo mi taky občas řeknou velrybo, protože prý velikostí i zbarvením připomínám nějakou kosatku nebo co ???) Mikešku, nee, ty ho zbouráš a vyrveš u toho půlku zdi.“ No nevím nevím, zatím si na něj netroufám,  koneckonců, mám svojí důstojnost a nemusím vyzkoušet všechno. Ale zvládnul jsem se vyškrabat přes stůl na skříň a tam teď rád spím, je odtamtud skvělý rozhled. A taky máme moc fajn velikánské odpočívadlo, hned u páníků vedle postele, krásně se odtamtud skáče přímo do peřin. 
Jo a lidi, teda vlastně kočky.. víte co je postel .. ?? to je taková měkká teplá věc s hromadou čehosi načechraného, čemu se říká peřiny, a spí tam dvounožci. Ale my kočky tam taky můžeme.  No já to okusil hned první noc  a nacpal jsem se tam páníkovi, teda to je žráááádlo!! A vůbec je mi tu celkem fajn, dobře tu vaří, dobře hladí, a postel nemá konkurenci. Jen pořád nechápu paničku, proč tak řve, když po ní v noci přejdu svojí něžnou lehkou tlapkou, nebo se jí zastavím na břiše.. začne funět a že prý jí rozmačkám nebo co,  přitom kočky na ní spát chodí. Ale je fakt, že jsou strašně mrňavý, tak ty asi tolik nemačkají. …..
Takže abych to shrnul, rozhodl jsem se, že si tuhle rodinu vezmu na starost.  Potřebují tady totiž pořádnou kocouří autoritu, trošku režimu. Je to tady samá rozmazlená kočka. Ale tomu se budu věnovat až se najím, ale pak musím spát, mazlit se a zase jíst…. tak snad někdy, až mi vyjde čas. Pokud se ze mě taky nestane rozmazlená kočka, tedy vlastně kocour.. A upozorňuji, že já nejsem líný, jsem jen rozvážný a moudrý, neženu se hned na všechno jako neuvážený puberťák… tak pac a pusu

 Váš Mikoušek, Mikšíček velrybí kočičák
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář